Jmenuji se Prokop, mám 22 let a pocházím z České republiky. Jsem vděčný, že mohu znovu projít příběh svého života a podělit se o něj s druhými.
Pocházím z rodiny, která nesla (a nese) spoustu křížů. Dnes kříže své rodiny vnímám jako dospělý, ale v dětství jsem jimi byl ovlivněn a neuměl jsem je zpracovat a přijmout.
Jako malý jsem byl svědkem epileptických záchvatů své matky a pamatuji si, že jsem se cítil zmatený, vyděšený, a dnes chápu, že tam začaly mé strachy a nejistoty.
Další věc, která mě ovlivnila, byl určitě charakter mého otce, který často propadal výbuchům vzteku, a nepamatuji si mnoho rozhovorů mezi námi. Když jsem potom začal vnímat reakce okolí na jeho osobu, i já jsem začal tátou pohrdat a stydět se za něj, nebyl jsem schopný navázat mezi námi svobodný a otevřený rozhovor. Rodinou mezitím otřásl i případ mého strýce gamblera, kvůli kterému jsem začal vnímat i finanční nejistotu a problémy.
Vyrostl jsem v dítě, které bylo stydlivé a uzavřené, na druhou stranu však určitě bez respektu vůči sobě a druhým. Když jsem pochopil, že mám těžkosti v kolektivu, navíc jsem ani já nebyl respektovaný nebo kamarádský typ, uzavřel jsem se v knihách, virtuálním světě a hlavně před druhými ve strachu z ponížení nebo nepřijetí. Po nástupu na střední školu se mi otevřel větší svět, stále jsem však zůstával přecitlivělým člověkem, který neuměl využít svůj život naplno. Začal jsem občasně popíjet alkohol a užívat trávu, nikdy jsem se však neuměl kontrolovat nebo říct ne, takže to často končilo fiaskem. Ani na poli vztahů jsem nebyl šťastný, hledal jsem sice štěstí ve vztazích s přítelkyněmi, dnes však vím, že jsem neuměl navázat zdravý vztah, a z podobných událostí jsem vyšel vždy zklamaný.
Dnes chápu, že má minulost byla velice ubohá, sevřená strachem a že se nemám čím pyšnit. V komunitě jsem často poslouchal svědectví kluků, kteří za sebou měli vězení, prožili příběhy skoro „filmové“, a já jsem nepovažoval svůj příběh za hodný vyprávění. V komunitě jsem pochopil, že i já jsem potřeboval pomoct, že ani já jsem nebyl šťastný a nežil jsem žádný život. I já potřebuji zachránit.
Komunitu jsem poznal na střední škole, nejprve na jednom svědectví a potom, když jsem končil gymnázium, mi jeden kněz doporučil udělat v létě čtyřicetidenní „zkušenost“. Proč jsem na to kývl, jsem v tu chvíli pořádně nevěděl, ale dneska vím, že uvnitř sebe jsem volal po změně života.
Během tohoto času ve slovenském domě jsem uviděl, jak ztracený v životě jsem a že o reálném životě nevím nic. Praktické věci a život v komunitě jsem nebyl schopný zvládnout a navíc jsem trpěl panickými záchvaty a paranoiemi. Zkušenost jsem přetrpěl a vrátil jsem se domů. Když jsem však viděl, že jsem totálně zmatený, se šílenými věcmi v hlavě a ztracený, hledal jsem pomoc. Na rady jednoho z přátel z komunity jsem se vrátil, a vysoká škola, přítelkyně a cokoliv, co jsem si myslel, že mám, šlo stranou.
Začátek byl pro mě složitý. První období jsem se vypořádával se svými strachy a psychózami, a směr jsem neviděl. Vnímal jsem to jako vězení, v němž musím být, i když jsem nebral drogy, a nechápal jsem, proč jsem skončil tady. Měl jsem těžkosti se vším, vztahy, prací a disciplínou.
Uplynulo už pár let od chvíle, kdy jsem vstoupil, a zpětně to hodnotím jako svou záchranu, protože se změnila řada věcí ve mně i okolo. V průběhu let mě díky Bohu opustily velké strachy a nejistoty, které jsem vnímal, a cítím, že mám čistější hlavu, a když se dnes objeví nějaký strach, vím, jak s ním bojovat.
Uviděl jsem na sobě spoustu věcí, o kterých jsem ani nevěděl, že ve mně jsou. Na jedné straně jsem pocítil své slabosti a malosti a potom i pýchu, když jsem nepřijal sebe nebo život takový, jaký je. Na druhou stranu jsem objevil Prokopa jako někoho, kdo má vůli žít naplno, je schopný být přátelský, praktický a chce se změnit k lepšímu.
Jedna z nejdůležitějších věcí, které mě komunita učí, je mít rád sám sebe a přijmout své nedostatky a pády. Pochopil jsem, Bůh mi dal pochopit, že právě tohle je pokora, která mi vždy chyběla.
Mohl bych pokračovat ve výčtu dobrých věcí, které mi komunita dává a učí mě. Myslím ale, že komunita je dává nejenom mě, ale i mé rodině. Samozřejmě, je to běh na dlouhou trať, ale jsem vděčný za posun, který se stal v mé rodině. I když to není lehké, dnes jsem schopný mluvit s taťkou upřímněji, svobodně a vážit si ho a vidím na něm pozitivní věci, které jsem předtím nikdy neviděl. Dnes už nesoudím své rodiče podle jejich nemocí nebo postavení v rodině, ale vím, že záleží jen na tom, kolik dobra přinesu do rodiny já sám. A komunita mě učí jak na to.
Nemyslí si, že mám vyhráno, ale víc a víc jsem schopný bojovat v každodenním životě a toho si vážím.
Děkuji všem, kteří mi pomohli dostat se do komunity, otci Martinovi Sekaninovi a Ivanu Mendlovi, protože mě postrčili na správou cestu, když jsem váhal. Díky všem skvělým lidem, přátelům, které jsem potkal na své cestě.
Díky i mé rodině, která mě dělá lepším člověkem.
Díky ti, Bože, že jsi mě přivedl na správnou cestu a učíš mě jak dobře žít.
Prokop